Venezuela v číslech

Nacestováno:

• 4245 km autobusem (Nejdelší úsek Santa Elena-Puerto La Cruz, 982 km)
• 982 km dalkovým taxíkem (Nejdelší úsek Mantecal-Barinas, 201 km)
• 260 km terením džípem (Nejdelší úsek Mérida-Los Nevados, 60 km)
• 326 km lodí
• 520 km letadlem
• 103 km / 41 hodin natrekovano

Typ spaní:

• 4x Hamaka (Delta Orinoka, Andělské vodopády, Delta Catacumbo)
• 4x Stan (Roraima)
• 5x Noční autobus
• 16x Postel
  

Cena dopravy:

• Autobus od 0,45 kč/km/osobu (Valencia-Caracas, 200 km, 90 kč)
• Dalkové taxi od 0,95 kč/km/osobu (Tucupita-Ciudad Bolivar, 190 km, 184 kč)
• Letadlem od 1000 kč na libovolné vzdalenosti

Cena ubytování:

• Nejdražší: 770 kč/osobu/noc (Ranch El Cedral, Los Llanos)
• Nejlevnejší: 115 kč/osobu/noc (Posada Patty, Mérida)

Cena jídla (poměr cena kvalita):

• Nejdražší: 360 kč (Filet z neznámé ryby, El Timon, Tucacas)
• Nejlevnejší: 69 kč (Kombo 2 hamburgerů, hranolek a pití, bežný uliční stánek, Mérida)

Zadokumentováno (přivezeneno domů k promazání, něco promazáno už na místě):

• Počet fotek: 1050 (4 GB)
• Délka videí: 1:28:21 (9,8 GB)

 Souhrn:

• Celkem dní: 29
• Utraceno na místě (bez dárků a suvenýrů): 1830 USD

Vamos ala playa II

No co mám o Moroccoy povídat. Přijeli jsme do celkem neplážovýho města Tucacas. Udělali nákupy a objednali na druhý den loď na potápění a šnorchlování. Jeli jsme na Coy Sombrero asi nejhezčí ostrůvek v parku.

Sylva se jen plácla na pláž. Já dal 2 ponory. První ještě trochu vyjukanej po roce bez potápění. Ale druhej už jsem dal sebejistě do hloubky 21m na 50 minut. S 40% vzduchu lezu nahoru, protože jsem na hraně dekompresního limitu. Voda byla slušně čistá. Zajímavostí pro mě byl asi konipásek, kterýho jsem viděl poprvé.

Pláže byly krásně bílé a bylo to parádní zakončení této dovolené.

Catacumbo

Poslední náš Meridský výlet byl do delty Catatumba u Maracaibského jezera, místa s největším počtem blesků na světě. Ale stejně jako mělo působení lidi vliv na jezero, které je nyní už slané a fakticky jde o záliv, tak jev v Catatumbu postupně upadá. Nejedná se o klasické blesky. Blesky šlehají z nebe bez hřmění a někdy i úplně bez mraků.

Jelikož už dopředu bylo jasné, že jev nemusíme spatřit v plné síle, byl program doprovázen návštěvou místních vyroben třtinového cukru a žvýkacího tabáku v celkem tragických podmínkách, kdy v kvádrech cukru jsou zalisované mouchy a všechno vypadá jak kdyby se nečistilo 30 let.

V deltě jsme pak viděli podobnou zvířenu jako jinde a ani ne moc výrazně, až na velké motýli, který jsme lákali na shnilé banány. Nejzajímavější byla místní vesnička postavená čistě na vodě včetně např. kostela nebo kliniky. Naše ubytování bylo vedle laguny též na vodě spojené s malým ostrůvkem.

Po cestě jsme koupily od rybářů sadu krabů na večerní grilování. Parta se rozhodla spát v boudě, já spal před  boudou v hamace. Mělo to něco do sebe - vědět, že naší boudu a ostrůvek prolezlý krokodýli dělí jen málé molo, zatímco za palmami blískají blesky nebo aspoň svítí na deset metrů viditelné světlušky.

Blesků se moc nekonalo, ale po západu nás překvapil nájezd rybářů, kteří se rozhodli použít naše molo a verandu k opracování ryb a přespání. Bez debat, nenadělali jsme nic. Aspoň bylo pár ryb na grilu. Byla to pochoutka až na banán. Matuco (náš průvodce) zaslouží pochvalu. V noci jsme rozdali hlídky a šli spát. Jedinou aktivitu zahlíd Franta, kdy viděl asi 10 blesků během 5 minut, ale žádná vyložená série se nekonala.

Celkem jsme nic neviděli, ale mělo to náboj dobrodružství s pořádným kempováním v přírodě. Ještě před odjezdem z Meridy na pláž na poslední 2 dny jsme se nemohli nezastavit v guinesově knize oceněné cukrárně Heladeria Coromoto. Na 700 druhů zmrzlin od masových přes zeleninové až po ty tradiční. Nejvíc originální mi přišla viagrová. Nakonec jsem ale dal tuňákovou a pivní a jako dezert čokoládovou. Šlo to, ale tuňák byl moc sladkej. Ještě jsem měl možnost ochutnat vepřovou se žampióny (pěknej hnus) a z růže (jak mejdlo). Víc už jsem neměl chuť riskovat.

Už se naplňuje konec našeho putování, jedeme do národního parku Moroccoy.

Los Nevados a trek do And

V Meride jsme zustali dyl, protoze aktivit, ktere tu lze podniknout je hodne. A je tu taky levnejc nez jinde a lide jsou tu hodne privetivy. Tyto dve veci spolu dost souvisi, protoze bez doporuceni mistnich by jsme v turistickych kancelarich dostali mnohem drazsi sluzby.Odjizdime v 7 rano od hotelu dzipem, ktery nam domluvila domaci v posade, kde bydlime kazdy za cca 115 kc za noc. Jedeme do horske vesnicky Los Nevados (2700 m n.m.) a cesta ma trvat 4 hodiny. Je to zazitek. V podstate celou cestu jedeme po utesu, po ceste siroke tak akorat na 1 dzip s par mistama na vyhnuti. Pod nama je utes az do udoli, ktery nelze prezit. Nakonec dojizdime do Los Nevados. Lidi jsou tu hodne privetivi. Je to krasna horska vesnicka. Prochazime se po okoli a zahrivame na zitrejsi trek na Alto de la Cruz (4200 m n.m.) a dale na stanici prave rekonstruovane lanovky Loma Redonda (4050 m n.m.). Noha se celkem oziva a tak se rozhoduje, ze na cestu si vemu mulu. Ostatni nakonec zarputile jdou pesky. Mimochodem tato lanovka je nejvyssi na svete a saha az do 4765 m n.m. Prave se reokonstruuje po nehode, ktera se tu pred lety stala.


Vyrazime po 7 rano. 1500 vyskovych metru nebude zadna sranda a 4200m n.m. uz je na vyskovou nemoc jako delanych. Honak ma zpozdeni tak vyrazime po svych az do 2900m, kde nas honak dohani. Poprve sedam na mulu, ze zacatku s trochou nejistoty. Podobne jako cesta dzipem, tak i tato cesta je podel utesu a mula si vzdycky vybira tu vnejsi trasu. Takze sedim ve vysce metr nad zemi na mutantovi osla a kone a cekam kdy spadnu do udoli. Ale po nejaky dobe si ziskava moji duveru. Nektere useky jsou hodne strme, ale mula to dava. Obcas jdu pesky, zkousim co noha zvladne a nechava si libit, ale prepada me lenost a na mulu obcas sednu a to hlavne pro to, ze nas ceka jeste cesta dolu, kde strme useky mula nemuze sejit s nakladem. Kousek pod vrcholem Ivose popada horska nemoc a tak lezi pod kamenem jak pytel. Nakonec se premaha a po 5ti hodinach dochazime de sedla La Cruz. Cil cesty vzdaleny asi 20 minut pesky tam a 30 zpet vzdavame a spokojujeme se s La Cruz. Davame ne moc dlouhy oddech a vydavame se zpet dolu. Kazdy uz chce byt dole. Hlavne Franta, ktery nasazuje svoje tempo a mistama i bezi jak se tesi dolu. Kde je zas o pul hodiny driv nez ostatni. Kdyz dorazim dolu na mule jako druhy, mava na me z hospody, kde si dava vychlazeny pivo, ja ale davam prednost sprse. Verim, ze to musel byt pro spolucestujici tezky trek. A to i pro me, protoze sedet na tom oslokonovi hodinu v kuse da zabrat.