5ti denni trek na Roraimu je jedna z vyzev dobrodruhu miricich do Venezuely. Stolove hory (Venezuelsky paratepui - slozenina slova botova hora) jsou tezko dostupne. Jejich boky tvori vysoke skaly, z kterych jsou obcas videt vodopady (jako napr. Andelsky vodopad). V pripade roraimy se jedna o vodopady nizsi, "jen" asi 500m vysoke. Expedice dlouho hledali spravne cesty nahoru a i dnes je to turisticky ne tak dobyvane misto. I presto, ze to je nejznamejsi stolova hora, tak ji podle zaznamu v knize kterou musi kazdy prijezdu k brane do narodniho parku vyplnovali, navstivi cca 20 lidi denne.
Po ceste nejsou zadne horske chaty, jen par hlidenych domku starousedliku. Spi se ve stanech a vecne tam prsi. Na pripravu jsme si dali den. Docela brzo sme obesli par mistnich pruvodcu. Nasmlouvali cenu s jednim takovym vykukem, ale byl hodne levny a zdalo se, ze rozumi. A k tomu dva nosice. Jednoho na stany a jidlo a druhy pro me a Sylvu - jsem to liny prase. Takze sem si tahal jen maly batoh s vecma nutnyma na ten den. Nechali jsme si pujcit stany, karimatky a varic. Jeli spolecne nakoupit jidlo, aby bylo v den D co nejmin starosti.
1. den se ovsem tahl v duchu Venezuely. Ve Venezuele je snad urazkou prijit vcas na schuzku. Odjezd v pul 8 nakonec znamenal odjezd v pul 10. Na brane u vstupu do nardniho parku nejake dodelavacky. Mimochodem, clovek musi nahlasit vstup, stvrdit podpisem a pak se zase podpesat kdyz odchazi. Videli jsme jak mistni hlidac dodelava podpisy lidi, kteri se nevratili. Snad odesli Brazilskou stranou.....prvni den jsme dorazili do kempu u reky Kukenan. Celkem 4 hodinova tura. Ke konci nas chytil silny dest a tak sme to zakempili. Pocasi jinak celkem slunne a hlavne teple.
2. den nas cekala tura az na vrchol, aby jsme na vrcholu meli pote dostatek casu. Normalne se totiz chodi 6ti denni tura. Znamenalo to nejdrvie cestu do base campu, coz je 3 hodinova tura s prevysenim 800m. A pote vyslap hodne strmim terenem, 1000 vyskovych metru, trva cca 4 hodiny, kdyz je hnusne tak 5. Slapeme sviznym tempem. Vsichni "pasazeri" me prekvapuji svoji kondickou a to i Franta (44 let). Nektere useky jsou opravdu strme, ,prochazi se ne moc proslapanyma cestama, porad prsi a vsude je bahno. Prochazime pod nekolika vodopady. Az se nakonec vyskrabeme nahoru. Pohled na vrchol Roraimy je jak z jine zeme. Zakempili jsme to v El Hotel Brasilero (nejaky previs). Mimochodem v noci tu padaji teploty az k nule.
3. den jsme se vydali na obchuzku po vrcholu k triple point - bod, kde se stretavaji hranice s Brazilii a Guyanou. Mimochodem Venezuela tyto hranice s Guyanou neuznava a narokuje si vice, takze tato hranice neni pevne dana. Jednalo se o 8mi hodinovy okruh, kde jsme prochazeli pomerne notorickou krajinou, ovsem i tak velmi originalni, kterou se clovek nemohl nabazit. Po ceste tam jsme skocili do mistni laguny, mimochodem dostat se do ni byl zazitek sam o sobe. Pak triple point a po ceste zpet sme videli mistni mineraly, ktere se nesmeji odnaset. Cesty tu v podstate nejsou, lezete z kamene na kamen a tak se celou dobu pohybujete. Jen matne je poznat kudy lidi chodi, protoze kameny jsou lehce osoupane. Bez pruvodce by jsme se tu urcite ztratili. Kazdopadne celou dobu nam pralo paradni pocasi az na konec nas to zase zechcalo (tady kdyz prsti tak poradne), jako uz ponekolikate. Zalehli jsme do vlhkych spacaku, vlhke veci nechali jen tak valet a sli spat. Chozeni sme uz meli opravdu plne zuby. Sam vystup na Roraimu nam dal poradne zabrat.
4. den jsme meli jeste rano cas na nejake obchuzky, cil byl vyhled La veneta na vedlejsi stolovou horu Kukenan, ale bohuzel pocasi nepralo a tak jsme se po chvili poflakovani rozhodli sestoupit a to az do kempu Rio Tek, ktery je 3 hodiny cesty od brany NP. Co tomu nechtelo byla moje smula zkombinovana s neopatrnosti. Hned z kraje sestupu se podchazi vodopad, omylem jsme sesel trochu z cesty a dostal se na kameniste,
ktere se podemnou utrhlo a strhlo lavinu kamenu. Ja se hned zachytil o nejaky mensi previs, ale dost tvrde jsem spadnul stehnem na kamen. Drobne kameny se brzo zastavili, ale jeden asi tak 150kg macek se ritil dolu po ceste. Nastesti podebnou nikdo nesel, jinak by to byl asi masakr. Pokracoval jsem dolu, kdyz sem pres kalhoty videl jak mi prosakuje krev. No rana to byla pekna. Kus stehna vydloubnuty a noha zacla pekne tuhnout. Tak sem to vydensifikoval, zavazal a sel dolu, abych usel co se dalo. Pruvodce chtel volat helikopteru, ale veril jsem si ze to rozchodim. Kazdym krokem to bylo tuzsi. Cely sestup jsem v podstate sesel na jedne noze, stim ze druhou jsem jen prisouval. V basecampu pod stolovou horou jsme dali pauzu a noha poradne vytuhla. Rikal sem si, ze
takova narazenina se musi poradne rozhejbat, aby nevytuhla, tak jsme sem do sebe soupnul piluli analgetik a soupal to dal, noha se rozhejbala a docela to odcejpalo. Az k Rio Tek. Pruvodce nam udelal paradni veceri (po tech konzervach se spagetama kazdy den), kluci mi z rany vytahli posledni kus sadla a ja to zariz do stanu, peknych 10 hodin, uz v teple krajine bylo pro dospani deficitu to idealni. Spacak sem si hodil jenom jako perinu a sel nabirat energii.
5. den jsme se probudil paradne vyspalej. Noha prekvapive uz nevytuhla, ale chodit se ji moc nechtelo. Cesta k brane mi nakonec trvala 4 a pul hodiny, odkulhat 12km s jednou nohou, no, uz sem zacinal litovat toho vrtulniku. Ale zas tak vazna ta noha opravdu nebyla. Chodit clovek moh. Slizt Roraimu uz bylo tezsi. Od brany dzipem do San Franciska, vyzvednou odlozene veci a hura do Santa Eleny, vetsiho mesta odkud nam jel nocni bus
smer plaz, a kde byla nemonice. O mistnim zdravotnictvi ale az dalsi clanek.
